Poslední články

Bible v kostce

aneb výcuc výtah abstrakt rešerše resumé

Na přelomu června a července jsem byl s Tensingem (tu fotku miluju) na třítýdenním turné v Anglii. Případlo na mě jedno ze zamyšlení, a když bylo po něm, bylo mi sděleno, že by nemělo zůstat někde schované. Tak tady je!

Moc jsem ho pro blog neupravoval, nechal jsem ho v původní formě tak, jak zaznělo - nebo spíš jak jsem si při psaní představoval, že ho řeknu. Proto tedy bez odkazů do Bible, které bych do toho normálně zahrnul. Niech służy! :)


Akt první - svobodná vůle

Během turné jsem už od několika lidí slyšel, že jsou tak trochu zastrašení tím, jak je Bible velká a že by to asi nikdy nepřečetli.

Já jsem ji třeba taky ještě úplně celou nepřečet, je pravda, že toho v ní je opravdu hodně a různé části se od sebe dost liší. Možná ani není třeba přečíst ji celou. Je tam strašně moc příběhů, ale je tam třeba i takový zákoník... Básně a písně, dopisy... I taková erotická literatura! Jsou tam proroctví - ty, které se už vyplnily, i ty, které ještě ne... Je tam toho fakt dost, Bible je spíš taková knihovna než kniha.

Ale celá ta knihovna existuje z nějakého důvodu. Je to vlastně dopis od Boha - k nám. Je to jeden ze způsobů, jak můžeme Boha poznávat. A celou Biblí se táhne jako červená nitka jeden příběh - ten hlavní. Je tam jedna věc, která zůstane, když oškubete to méně podstatné. A o tom bych měl dneska mluvit já.

Z toho, co o Bohu víme, žije v nebi s anděly. Jedna důležitá věc - asi jste ji možná slyšeli - Bůh anděly, nás, všechny inteligentní bytosti stvořil se svobodnou vůlí. Protože představte si, že jste sami - a je vám smutno - a tak si dejmetomu uděláte robotka, aby za váma chodil a říkal vám, že vás má rád.

Nic moc, že? Víte, že vám nemůže říct nic jiného, že je prostě tak udělaný, aby to říkal. Je to jen chodící MP3ka se vzkazem, který jste si nahráli sami. To je prostě ... ultimate forever alone :D

Ale když jednou budete mít vlastní dítě... a ono za váma přijde a řekne vám, že vás má rádo - a vy víte, že nemusí! Že se k tomu rozhodlo samo... tak to je síla. TO má váhu. A o to Bohu strašně moc jde.

Proto má každá bytost svoji vlastní hlavu. Může si říct "Ne, nebudu mít Boha rád. Ať si políbí!" To je riziko. Bůh riskuje, že jeho lásku ta bytost nebude opětovat. A to pak musí strašně bolet. Když vás někdo odmítne.

Ale Bůh to risknul. A ze začátku bylo všecko úplně v pohodě. Stvořil anděly, žili spolu, všechno v pohodě, nikdo se s nikým nežral, všichni se měli rádi, nananá, prostě slaďáček.

Jenže.


Akt druhý - Bůh před soudem

Jeden z andělů - shodou okolností zrovna ten nejdůležitější, ten nejkrásnější, ten nejschopnější, ten nejchytřejší - možná vám bude něco říkat jméno Lucifer? Později se mu začalo říkat Satan. - tak ten si řekl "Kurňa, já jsem tak dobrej!" (ometá si prach z ramen) "Já bych snad i to Boží vládnutí zvládl líp než on!"

A byl malér. Ono sice, když vás něco blbýho napadne, není to automaticky špatné, pokud tomu nedáte prostor. Ale ten Lucifer tomu ten prostor dal. A začal to rozvádět. Začal o tom snít ... "Já kdybych to měl na starosti, tohle bych udělal takhle a takhle ... Nojo, já tomu vlastně rozumím víc. Dyť on to Bůh dělá špatně. Sám se ustanovil vůdcem, jaké má na to právo? Já bych byl lepší Bůh než on!"

A začal to šířit mezi anděly. A andělé nevěděli, co si o tom myslet! Nikdy nic takového neslyšeli, do té doby byl pro ně Bůh skvělý, měli se s ním úžasně, miloval je, vždyť je stvořil! No, ale Lucifer začal Boha obviňovat, a dovedl na svou stranu zlákat třetinu andělů.

A tehdy to vypuklo naplno. Lucifer obvinil Boha, že je vlastně tyran a diktátor, že se tváří strašně svatě, ale že mu jde jen o to, aby ho uctívali a on je využívá a tak dál a tak dál. A že on - Lucifer - by to dělal jinak.

A teď si vemte, co mohl Bůh dělat.

Třeba mohl lusknout prstem a Lucifer a všichni ti andělé na jeho straně se mohli vypařit do vzduchu. Ale tím by se stal tím diktátorem, za kterého ho Lucifer označil. Všichni by se ho báli.

Tak co jinačího? Mohl říct - Lucifere, to jsou kecy. Tohle jsem nedělal, protože X Y Z - mohl by všechno zdůvodnit - ale nezměnil by Luciferovu hlavu. Lucifer tehdá už prostě chtěl Boha potopit. Jakkoliv. Našel by si něco jiného, jiné lži. Nemělo by to konce.

Bůh byl prostě před soudem. To je důležitý moment. Nemohl to odargumentovat. Porota - andělé - se museli sami přesvědčit, kdo má pravdu. Bůh mohl na Luciferovy útoky reagovat jen pravdou a jakousi spravedlností, ale Lucifer mohl lhát, lichotit, naprosto cokoliv. Lucifer se musel sám usvědčit svým jednáním.

Bůh dal Luciferovi možnost vyzkoušet si to sám, po jeho. Ale v nebi ne.


Akt třetí - co na to lidé?

A v tuhle chvíli jsme už na zemi. Lucifer mohl přesvědčit o "své pravdě" lidi - pokud se mu to podaří.

A asi trochu znáte ten příběh o Adamovi a Evě. Lidé taky měli možnost rozhodnout se nemít Boha rádi, odmítnout ho, neposlechnout ho. Samozřejmě, neměli důvod, že? Ale udělat to mohli.

Bůh v té zahradě dokonce stvořil kromě všeho ostatního jeden strom, který měl tu poslušnost symbolizovat. To byl strom poznání dobrého a zlého. Vemte si, jak to muselo znít Adamovi s Evou divně - zlého? Jako, WTF? Nic zlého jsme nikdy nezažili. A Bůh jim řekl asi něco jako: ze všech těch stromů okolo jezte kolik chcete. Ze stromu života URČITĚ jezte! :) Ale z toho jednoho prosím ne. Je to strom poznání dobrého a zlého. Pokud mi věříte, vyhněte se mu. Začaly by se dít špatné věci.

Adam s Evou s tím neměli problém - Boha měli rádi, neměli důvod mu nedůvěřovat! Bůh je stvořil, proč by to s nimi měl myslet špatně, že?

Lucifer tohle věděl. Přestrojil se za hada - čemuž upřímně nerozumím :D - a postupně začal Evu pololží za pololží - stejně jako anděly v nebi - lanařit. Začal: "To vám jako FAKT Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"

To byla pitomost. Všichni věděli, jak to bylo. Měli tam tisíce druhů ovoce, zeleniny a kdoví čeho ještě. Mohli se přežrat každý den něčeho jiného. Jen jeden strom byl zvláštní, oddělený. A Eva to hadovi řekla! "Nene, můžem jíst ze všeho, jen z tohodle ne, zemřeli bychom."

Had toho hnedka využil. "Ale neee, určitě neee ... To vás jen Bůh chce odradit. Kdybyste z něho začali jíst, stali byste se chytří jako Bůh. Znali byste dobro i zlo."

Jako, není to úplně lež, jsou to pololži. Bůh ten strom stvořil, aby bylo viditelné, na čí straně lidé jsou. Nestali by se chytří jako Bůh, ale poznali by dobro i zlo, to ano. Totiž, do té doby znali jen dobro. Zlo - hřích - je, jak už předtím říkala Esther - jakoby odklonění se od Boží cesty.

A já jako chlap se můžu jen domýšlet, co se Evě honilo hlavou ... možná něco jako ... "Tyjo, to má ten had pravdu, Bůh nám z toho stromu zakázal jíst, no jo, a taky to je strom poznání dobrého a zlého, tak to znamená, že bychom něco poznali, a on nám to tají!!! (nádech)" A koukala na ten strom ... a to ovoce se muselo blyštit jak v reklamě na mekáč ... no-a-prostě-to-byla zvědavá ženská a utrhla ho :D

Nejhorší na tom je, že Adam celou dobu byl poblíž a neřek ani ň. Měl toho hada kopnout do zadnice - pokud nějakou měl - ale stál tam jak tvrdé y a byl prostě tak trochu srab. A když si Eva kousla, tak Adam věděl, že buď si kousne taky a ztratí Boha, nebo si nekousne a ztratí Evu. A ... tak nějak se mu nedivím, že se mu nechtělo Evu ztratit - a kousl si.

Bůh věděl, co se stalo. A jako, asi musel být zklamaný, že se od něho odtrhly další jeho děti. Ale úžasné na tom je, že už tehdy měl jakýsi ... záchranný plán.


Akt čtvrtý - záchrana

Totiž. Odplata za hřích je smrt. To je jakoby důsledek toho, že Bůh dává život - a když se od Boha oddělíme - což je jakoby definice hříchu - tak se oddělíme i od toho, co nám dává - i od života. Ale Bůh nechtěl, aby musely jeho děti zemřít.

Nešlo to sice jen tak vymazat, ale mohl to vzít za ně. Je to asi jako když rozbijete okno a máte ho zaplatit, a naráz za váma přijde někdo a řekne - hele, jestli chceš, zaplatím to za tebe. Vy pořád můžete říct "ne, běž do háje, zaplatím si to sám," ale taky to můžete přijmout.

Nemohl to udělat nikdo z lidí, protože lidé už si to nesli s sebou - už byli "rozbití." Každý z nás je. Děláme věci, které nechceme dělat, děláme věci, kterými ubližujeme druhým, a prostě celkově s náma něco není v pořádku.

Mohl to udělat jen Bůh. A teď si představte tu šílenost. Tvoříte něco, jánevím kreslíte obraz, a uprostřed kreslení se to pokazí. Nevím jak vy, ale mě v tu chvíli napadá prostě to skrčit, zahodit a začít znovu. Ale Bůh? Tomu jsme za to tak stáli, že za nás chtěl umřít. Bůh. Za takové pidi cosi, co mohl lusknutím prstu vytvořit znovu. Nechápu.

A to opravdu udělal. Bůh - Ježíš - se rozhodl prožít si všechno jako my - narodit se jako člověk a prožít celý život - ne v nějaké ochranné bublině - ale jako my - a nakonec se za nás obětovat, abychom my měli znovu naději na věčný život.

Bůh zemřel za lidi. A vstal z mrtvých! Bůh zemřel za mě a za vás a je to teď na nás. Jsme tak nějak automaticky na Satanově straně, a Bůh udělal všechno potřebné - to, co my jsme udělat nemohli - abychom se mohli dostat zpátky na tu jeho. Zbývá to jen přijmout. Jako to zaplacení okna. Říct mu to. "Jo, Ježíši, chci, aby za mě bylo zaplaceno. Možná nechápu, proč jsi to udělal, nemyslím si, že si to zasloužím, ale ... beru to." Tak je to jednoduché.


Akt pátý - finále

A tímhle skoro finišuje celý ten "soudní spor." Satan se na tom, jak zabil Ježíše, pěkně vybarvil - ukázal, kam by dovedla jeho vláda, a jak funguje on versus jak funguje Bůh. Kam vede neuposlechnutí Boha. Všem to je jasné, Satan se sám usvědčil.

A z Bible víme i jak to dopadne. Bůh vyřeší problém zla. Zlo se všemi následky, nemocemi a podobně bude navždycky zničeno. Bůh by si přál, aby u něho byli - a přežili - všichni, dokonce i Satan - ale ti, kteří ho odmítli, do toho vlastně jdou dobrovolně.

A když zlo skončí, Bůh vzkřísí ty, kteří se od něj nechali zachránit, ale umřeli - a udělá všechno nové, znovu tak jak to má být. Vyléčí nás jak z tělesných důsledků hříchu, tak vlastně i v mysli - už nebudeme dělat to, co ani sami nechceme a co nás potom mrzí. A jistotou toho, že už se tahle historie s hříchem nebude opakovat, budou Ježíšovy rány po ukřižování. To bude jediná připomínka toho, co se stane, když stvoření svého ... Stvořitele ... odmítne.

V tohle věřím - a doufám, že vás tam všechny uvidím. Moc mi na vás záleží - všichni tensingáři jste úplně super a netušíte, jak jsem rád, že vás znám a že s vámi můžu být. Doufám, že všichni budem i tam. ... a to je všechno :)


Ještě poznámka. Jsou otázky, které jsem do zamyšlení úmyslně nedával - mělo být "light" a tak do patnácti minut. Pokud vám po tomhle pořád něco vrtá hlavou (mělo by), dejte mi vědět a můžu zkusit napsat pokračování / doplnění.

Nasloucháme mladým ateistům

aneb lekce pro silnější křesťanství

Se svolením přeloženo z kulturního magazínu The Atlantic: původní článek je pod názvem Listening To Young Atheists: Lessons For A Stronger Christianity. Napsal Larry Alex Taunton.


"V našem sboru to začalo být všechno o ceremoniích, držení se za ruce a kumbayování," řekl Phil se zhnuseným pohledem. "Stýskalo se mi po mém bývalém mládežnickém kazateli. Ten rozuměl Bibli."

Znám spoustu ateistů. Christoper Hitchens byl můj přítel, se kterým jsem debatoval, cestoval a dokonce měl dlouhé soukromé biblické hodiny. Moderoval jsem show Richarda Dawkinse, a občas se s ním dostal do střetu. A naslouchal jsem celé hodiny argumentům Petera Singera a spousty dalších jemu podobných. Tito muži jsou některé z tváří takzvaného "nového ateismu," a když nad tímto tématem přemýšlejí křesťané - pokud nad ním vůbec přemýšlejí - je to tento typ ateisty, který člověka napadne: lidé, kterých "nevíra" je, jak Dawkins jednou hrdě řekl, "militantní." Ale Phil, ateistický student univerzity, který za mnou přišel se svým příběhem, byl naprosto něco jiného.

Phil byl v mé kanceláři kvůli projektu, který začal loni. Během své kariéry jsem potkal spoustu studentů jako Phil, a bylo mi poctou mluvit s univerzitními studenty všude po světě - většinou jsem byl ten, kdo obhajuje křesťanský pohled na svět. Tyto akce většinou přilákají spoustu ateistů. To se mi líbí. Mluvit s lidmi, kteří se mnou nesouhlasí, mi přijde mnohem lepší, než s těmi, kteří jen přikyvují. A výměny názorů s těmito nesouhlasícími studenty byly povětšinou rozumné a s respektem. Vždycky se jich v určité chvíli chci zeptat na upřímnou otázku:

"Co tě vedlo, aby ses stal ateistou?"

Tím, že se "nový ateismus" prezentuje jako hnutí nemilosrdně vědecké, není překvapením, že studenti, kteří mi odpovídají, jejich změnu většinou přikládají racionálním a objektivním důvodům: jeden zmíní jeho pochopení vědy, další řekne, že to bylo její zkoumání tvrzení té nebo té církve, další řeknou, že náboženství je nelogické, a podobně. Zdá se, že říkají, že se rozhodli v pozici filozoficky neutrální a bez emocí.

"Nemůžu brát křesťana jako dobrou, morální osobu, pokud se mě nesnaží dostat na svou stranu."

Křesťanství, když je bráno vážně, nabádá své následovníky, aby se zapojili do světa, ne z něj utíkali. Existuje spousta důvodů - od starání se o chudé, sirotky a vdovy až k předávání naděje lidem, kteří žádnou nemají. To znamená, že křesťané musí být ochotní naslouchat jiným názorům, zatímco s nimi budou srovnávat jejich vlastní - a hlavně, jak říká apoštol Petr (1P 3,15), "s mírností a respektem."

Neziskovka, kterou vedu, Fixed Point Foundation, se snaží udělat mosty mezi různými "frakcemi" (náboženskými i nenáboženskými) tak mírně a s respektem, jak to je jen možné. Ateisté mě obzvlášť fascinují. Asi to je tím, že považuju jejich filozofii - pokud se dá absence víry nazvat filozofií - historicky naivní a potenciálně nebezpečnou. Nebo to je možná tím, že oni - jako i každý správný křesťan - berou ty "velké otázky" vážně. Ale nejvíc mě zaujalo, jak začali zpracovávat tyto moje otázky.

Ještě trochu nastíním pozadí: spustili jsme celostátní studii - ptali jsme se studentů, kteří jsou členy Sekulární studentské aliance (SSA) nebo Freethought Societies (FS - v překladu něco jako Volnomyšlenkářské sdružení). Tyto skupiny jsou ateistický ekvivalent Campus Crusade ("Univerzitní tažení" - křesťanské hnutí na vysokých školách) - pravidelně se scházejí ke společenství, povzbuzují se v jejich (ne)víře a obracejí ostatní. Jsou nejen nevěřící - jsou aktivně a odhodlaně nevěřící.

Skrze Fixed Point Foundation webovky, e-mail, můj Twitter a Facebook jsme zkontaktovali vedoucí těchto skupin a zeptali se, jestli by se oni a jejich členové zapojili do naší studie. K našemu překvapení jsme byli zahlceni jejich reakcemi. Studenti od Stanfordu až po univerzitu Alabama-Birmingham, od Northwestern až po Portland, se nabídli, že s námi promluví.

Pravidla byla jasná: Řekněte nám o vaší cestě k ateismu. Nechtěli jsme jim jejich názory převracet nebo se obhajovat - minimálně ne v tu chvíli. Chtěli jsme jen poslouchat, co nám mají říct. A co nám řekli, nás neskutečně zarazilo.

A to mě přivádí zpátky k Philovi.

Chytrý, sympatický mladý muž, nervózně si sedl, zatímco před něj bylo položeno nějaké občerstvení. Jako spousta studentů po něm, čekal nějakou past. Nechal se nachytat? Mluvit s námi vyžadovalo spoustu odvahy od všech těch studentů, a od Phila nejvíce, protože byl první. Ale jakmile si uvědomil, že jsme mu opravdu nezamýšleli provést nic zlého, začal mluvit - a poslouchali jsme ho celé tři hodiny.

Nyní je vedoucím SSA na jeho univerzitě, nicméně Phil byl kdysi vedoucím mládeže jeho metodistického sboru. Miloval svůj sbor ("nedělali všechno automaticky, ze zvyku a z tradice"), svého pastora ("pořádnej týpek uvězněný v těle pastora"), a nejvíce ze všeho, svého mládežnického kazatele, Jima ("zanícený člověk!").

Jimovy biblické skupinky pro Phila znamenaly obzvláště moc. Obdivoval to, že Jim neuhýbal těžkým kapitolám nebo těžkým otázkám: "Neměl vždy uspokojivé odpovědi, někdy neměl žádné, ale neutíkal od toho. A po tom, jak probíral Bibli, jsem se vždycky cítil chytře."

Když jsem poslouchal jeho příběh, musel jsem sám sobě připomenout, že Phil byl ateista, ne student na semináři vzpomínající na lidi, kteří ho inspirovali k tomu jít studovat za kazatele. Jak se ale příběh rozplétal, začalo být jasné, kde se pro Phila věci rozpadly. Během jeho studií na střední škole začal sbor ve snaze přilákat více mladých lidí chtít po Jimovi, aby méně učil a více hrál. Názorové neshody ohledně této strategie vedly Jima k odstoupení z funkce. Byl nahrazen Savannou, atraktivní dvacetiletou dívkou, která - aspoň podle Phila - "netušila o Bibli ani ň." Církev dostala, co chtěla: mládež rostla. Ale ztratila Phila.

Zhruba v první hodině Philova povídání jsem se ho zeptal: "Kdy ses začal považovat za ateistu?" Na chvíli se zamyslel. "Myslím, že to bylo na konci prváku na střední." Podíval jsem se do svých poznámek. "Nebylo to zhruba tehdy, kdy vyhodili Jima?" Zdálo se, že ho to zaskočilo. "Asi ano."

Philův příběh, ačkoliv jedinečný ve svých detailech, byl typickým příběhem, který jsme slyšeli od studentů všude možně. A pomalu se nám začal kreslit obrázek amerických mladých ateistů, a byl jiný, než cokoliv, co jsme si předtím mysleli o této demografice. Tady je, co jsme zjistili:

Navštěvovali církev.

Většina studentů, které jsme mohli slyšet, si nevybrala tento světonázor z neutrální pozice, ale v reakci na křesťanství. Ne v reakci na islám nebo budhismus. Křesťanství.

Vize a poselství jejich sborů bylo vágní a nejasné.

Tito studenti slyšeli plno kázání povzbuzujících k morálním hodnotám, zapojení se v komunitě a "jak být dobrý," ale málokdy viděli spojení mezi touto zprávou, Ježíšem Kristem a Biblí.

Poslechněte si Stephanii, studentku na Northwesternské univerzitě: "Spojení mezi Ježíšem a životem člověka nebylo vůbec jasné." Tohle je pro nás velice vážná kritika. Stephanie intuitivně chápala, že církve neexistují jen kvůli tomu, aby řešily problémy společnosti, ale jednoduše aby hlásaly učení jejich zakladatele - Ježíše Krista - a aktuálnost tohoto učení k současnému světu. Ale protože Stephanie neviděla toto spojení, neviděla moc důvodů, proč zůstat. Tohle ještě uslyšíme znovu.

Cítili, že jejich sbory nabízely povrchní odpovědi na těžké životní otázky.

Když jsme se těchto lidí zeptali, co viděli na křesťanské víře jako nepřesvědčivé, mluvili o evoluci vs. stvoření, sexualitě, spolehlivosti biblického textu, Ježíši jako jediné cestě a podobně. Někteří chodili do církve, aby našli odpověď na tyto otázky. Další se snažili najít odpověď na otázky osobní hodnoty, smyslu života a morálky. S vážnou tváří to většinou shrnuli do věty, že bohoslužby byly z velké části povrchní, neškodné a koneckonců bezvýznamné a irelevantní. Jak to řekl Ben, student z Texasu, "církev mě začala nudit."

Vyjádřili svůj respekt k těm křesťanům, kteří brali Bibli vážně.

Po naší veřejné debatě v roce 2010 jsem se zeptal Christophera Hitchense, proč se mě nesnažil na pódiu naprosto setřít a zničit, jako to udělal mnoha jiným. Jeho odpověď byla okamžitá a důrazná: "Protože ty tomu věříš." Bez výjimky, studenti, kteří předtím chodili do církve, vyjádřili podobné pocity respektu pro ty křesťany, kteří si beze studu osvojili biblické učení. Michael, student v Dartmouthu, nám řekl, že je k takovým křesťanům přitahován. "Nemůžu brát křesťana jako dobrou, morální osobu, pokud se mě nesnaží dostat na svou stranu." Ačkoliv tato poznámka může být překvapující, není tak neobvyklá, jak si můžete myslet. Podobně to vyjádřil Penn Jillette, iluzionista, komik a ateista, v tomto videu - "Nemůžu respektovat lidi, kteří se vás nesnaží obrátit. Pokud věříte, že existuje nebe a peklo a lidé by mohli přijít do pekla nebo nedostat věčný život nebo cokoliv takového, a myslíte si, že to nestojí za to jim to říct, protože by to udělalo trapnou situaci nebo jánevím co ... Jak moc musíte někoho nenávidět, abyste věřili, že existuje věčný život, a neřekli mu o něm?" Takovéto komentáře by měly každého křesťana vést ke zkoumání, jak to vlastně vidí - jestli opravdu věří v Ježíše tak, jak to řekl (J 14,6), jako "cestu, pravdu a život."

Věk 14-17 let byl rozhodující.

Jedna dívka nám řekla, že se považuje za ateistku od svých osmi let, zatímco jiný student nám řekl, že se rozhodl s vírou skončit v posledním roce svého univerzitního studia, ale to byly výjimky. Většinou se studenti k ateismu rozhodli na střední škole.

Rozhodnutí nevěřit bylo často z emocionálních důvodů.

Až na pár výjimek nám studenti nejdříve vykládali, že se stali ateisty z racionálních důvodů. Ale jak jsme poslouchali dál a dál, začalo být ve většině případů jasné, že u nich proběhla i emocionální změna. Nejvíce to bylo vidět na Meredith. Vysvětlila nám dopodrobna, jak ji studium antropologie vedlo k ateismu. Ale když se konverzace stočila k její rodině, začala mluvit o svém emocionálně zneužívajícím otci:

"Stala jsem se ateistkou, když mi otec umřel." Neviděl jsem v tom žádnou souvislost. Bylo to proto, že milovala svého zneužívajícího otce? (Často se tak stává.) Byla naštvaná na Boha kvůli jeho smrti? "Ne," řekla Meredith. "Byla jsem vystrašená myšlenkou, že by někdy ještě mohl být naživu."

Rebecca, nyní studentka na Clarkově univerzitě v Bostonu, si nesla podobné jizvy z dětství. Když zasáhl stát a odebral ji rodičům (její matka se pokoušela o sebevraždu), Rebecca se modlila, aby ji Bůh vrátil do její rodiny. "Neodpověděl mi," řekla. "Takže jsem si řekla, že asi neexistuje." Po chvíli přemýšlení dodala: "Buď to, nebo možná existuje a jen se mě snaží něco naučit."

Internet ovlivnil jejich obrácení k ateismu.

Když jsme se účastníků studie ptali na některé vlivy na jejich obrácení k ateismu - lidi, knihy, semináře, apod. - čekali jsme, že budou často zmiňovat zástupce "nového ateismu." Nezmiňovali. Ani jednou. Místo toho jsme slyšeli neurčité zmínky o videích, která viděli na YouTube nebo různých internetových fórech.


Náboženství je citlivé téma, a studie, jako je tato, přiláká kritiky. Samozřejmě, celá věc má i svou druhou stránku. Někteří křesťané řeknou, že naše studie byla zaměřená proti církvím, protože církve neměly šanci se obhájit. Křesťané se mohou ptát, jak moc se tito studenti opravdu zajímali o Bibli, své sbory a křesťany ve svém okolí. Ale o tohle zde nejde. Pokud církve chtějí podchytit tuto rostoucí demografiku, musí nejdříve pochopit, kdo tito lidé jsou, a to znamená naslouchat jim.

Možná nejpřekvapivější část celé této studie byl přetrvávající dojem, který tyto diskuze na nás udělaly. To, že tito studenté byli nade všechno ostatní idealisté, kteří toužili po autenticitě, a když ji nenašli ve svých církvích, spokojili se s nevírou, která se, ikdyž méně noblesní ve svých slibech, zdála být více věrohodonu a dosažitelnou. Znovu cituji Michaela: "Křesťanství je něco, v co když opravdu věříte, změní vám to život a vy chcete změnit život ostatním. Tohoto jsem moc neviděl."

Upřímnost nevítězí nad pravdou. Koneckonců, člověk se může upřímně plést. Ale upřímnost je nepostradatelná pro kteroukoliv pravdu, ve kterou chceme, aby věřili ostatní. Na autentickém životě s neochvějnou vírou je prostě něco neodolatelného. Připomíná mi to skotského filozofa a skeptika Davida Humea, kterého přistihli v davu naslouchajícím kázání George Whitefielda, jednoho z velikánů Prvního velkého probuzení (18. století). "Mysleli jsme si, že nevěříš evangeliu!" řekli mu. "Nevěřím," odpověděl Hume. Kývl na Whitefielda a dodal, "ale on věří!"

~ Larry Alex Taunton

Toužím po sboru ...

aneb volání ke změně

Poslední dobou sním o tom, jak by vypadal můj ideální sbor... Tak třeba:

  • sbor, kde je pro lidi po skončení třeba kafe nebo občerstvení
  • sbor, kde lidi po skončení neběží honem domů, ale ještě si na chvíli sednou a popovídaj
  • sbor, kde se lidi zajímají o lidi ... vnímají jako prioritu vztahy a něco pro to dělají
  • sbor, kde lidi tolerují věci, které jim konkrétně třeba zrovna nesednou, a neběží za ně druhého okamžitě sprdnout
  • sbor, který je otevřený (a tolerantní) k lidem zvenčí a bere je jako prioritu
  • sbor, kde neslouží a nepomáhá jen nutné minimum lidí, aby to všechno nějak fungovalo, ale kde chtějí nějak pomoct všichni

Je to pro mě vlastně trochu smutné psaní, vytahuju tady císařovy nové šaty - ale myslím, že je třeba si to pojmenovat, aby s tím šlo něco dělat. A myslím, že s tím JE třeba něco dělat.

Jo a kdyby tohle vzbudilo nějaké emoce u lidí, kteří to vidí jinak. Berte to jako pohled mladého člověka, který se nesnaží změnit všechno, čemu jste kdy věřili, ale kterému není jedno, kam mají naše sbory namířeno. Jsem ochotný se o tom bavit (mimochodem, tohle někdy musím přeložit)(přeloženo!). Komentáře k tomu můžou a nemusí být nejvhodnější místo - uvidíme. Však mě jde kontaktovat i jinak :)


Ještě abyste mi všichni rozuměli, co sborem myslím. Jako sbor se označuje spousta věcí (sbor hasičský, pěvecký, policejní a kdovíjaký ještě) - a já jsem zvyklý sborem myslet i modlitebnu, kostel, církev, tyhle věci. Nevím, kde to začlo, nicméně mezi protestanty je to, zdá se, docela rozšířené.

Možná by bylo rozumnější říkat tomu trochu jinak, ať i "nezasvěcení" - lidé, kteří v tom nevyrůstali - ví, o co jde. Všiml jsem si, že někteří lidé přesně z tohoto důvodu místo sboru říkají církev - a je to všem jasné. Možná taky začnu.


No, každopádně. Sbor, kam chodím, by se dal s úspěchem považovat za konzervativní (miluju tyhle diplomatické řeči). Má svou zaběhlou rutinu, nějaké ty zvyklosti, a lidé ví, co od toho čekat. Proti tomu se asi samo o sobě nedá nic namítat, to je všude, nicméně problém je, když někdo (třeba omylem) vybočí.

To je totiž rázem oheň na střeše (a rovnou řeknu - neměl by být). Pár lidí vám totiž stoprocentně dá vědět, jak to má být a jak to prostě děláte špatně. Neřeknou to ale stylem, po kterém byste většinou byli ochotní se nad tím aspoň zamyslet. Jo, konstruktivní kritika je těžká věc.

Navíc, prezentují onu záležitost jako nesmírně důležitou. Pokud by někdo chodil do sboru adventistů a hlásal, že Ježíš byl jen velice moudrý člověk, budiž, máme rozpor v něčem zásadním. Ale stavět na stejnou úroveň to, že si někdo nevzal do sboru kravatu, mi přijde jako úlet.

Připomíná mi to heslo Jednoty bratrské:

V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ale ve všem láska.

Jsou věci, které jsou prostě zásadní. Ale že si někdo nevzal kravatu? Že má obarvené vlasy, náušnice nebo piercing? Notak. Spolkněte to a mějte toho člověka rádi. V něčem ho pochvalte, zajímejte se o něj. Prospěje to všem tisíckrát víc, než když do něj budete drbat, že to se přece nehodí a jak si to mohl dovolit.

Můj sbor je prostředí, kde vím, že mě mají rádi, ale kde také vím, že nepozvu své kamarády. "Strážci pravdy" by to nemuseli přežít (ano, to jsou přesně ti, kterých je sice absolutní menšina, ale jdou nejvíc slyšet) - a proč by se kamarádům chtělo někam, kde se na ně lidi dívají s výrazem "no to snad neni možný?"

Je to sbor, který sice funguje, ale je zaměřený dovnitř, neroste, je spokojený sám se sebou. Věkový průměr je těsně pod padesátkou, a do budoucna to, řekl bych, moc lepší nebude. A to mě znepokojuje.

Oproti tomu jsem měl možnost navštívit několik sborů v Ostravě, kde studuji, a vidět přístup "odjinud". K mému úžasu (a radosti!) jsou sbory, které se snaží být přístupné ven. Přístupné mladým. Tolerovat a odpustit to, co se jim třeba zrovna nezdá. A daří se jim to.

Pokud bych měl vybrat něco, co mají společného, bylo by to to, že kladou důraz na vztahy. Není to jen "pojďme to tady pár hodin odsedět". Lidé mají z toho dne radost. Baví se mezi sebou. Puberťáci ví, že tam můžou přijít s tunelem v uchu a lidi nebudou obracet oči v sloup. Je to přátelské prostředí, noví lidé tam jsou vítaní, je to místo otevřené lidem nedokonalým a různým, spíše nemocnice než přehlídka.


Pokud budeme lpět na tom, ať máme kromě stejné víry i stejný vkus oblékání, hudby a jiných věcí, moc nám toho nezbude. Nezůstane nám prostor pro rozmanitost. Samozřejmě, budeme si rozumět, ale nebudeme růst. Když náhodou něčí dítě bude mít vkus jiný, odejde. Lidé zvenčí neprojdou naším srovnávacím sítem a dáme jim to najevo. Proto vnímám jako důležitou toleranci. Pokud si máme vybrat mezi spravedlností a milostí, vybrat si milost.

Další věc, které jsem se dotkl, jsou vztahy. Možná se v minulosti obraceli lidé na základě informací, přednášek a argumentů, ale dnes to funguje na osobní rovině. Na tom, že jsem toho člověka poznal, vím, jak se chová, že mu lze věřit, že je rozumný, ochotný pomoct, vyslechnout a vůbec - a zajímá mě, proč je vlastně takový, a možná, že chci být taky v něčem jako on. Misie na osobní úrovni, jeden na jednoho, je cesta, kterou vidím jako fungující, a kterou bych se chtěl vydat. Není to přednáška, kde se ode mě jakožto člena sboru očekává tak maximálně někoho pozvat, ale vyžaduje to ode mě, abych byl jako Ježíš.

Hodně důležité je taky to, jak se sbor chová k mladým lidem. Šlo by to rozdělit k těm vevnitř a těm zvenčí.

Ti vevnitř - ti, kteří ve sboru vyrůstali a jsou tam odmalička, tam mají vztahy, jsou zvyklí tam chodit, ale to je asi tak všechno, co je tam táhne. Pokud mají štěstí na jakžtakž tolerantní sbor, dostanou možnost slyšet, zpívat a hrát hudbu, která taky projednou není z minulého století, a pokud mají opravdu kliku, nebude se sbor příliš pohoršovat při vytažení elektrické kytary, basy a bicích. Takových je ale málo. Z pohledu teenagera odjakživa chodícího do sboru je sbor místo, za které se spíše stydí, než by do něj někoho zvali.

Řešení, aspoň částečné, vidím v tom přiblížit se mladým lidem, vyjít jim vstříc, snažit se udělat jim sbor místem, kam budou chodit rádi, propána, být vůbec rádi, že tam chodí! a tolerovat (to otravné ;) slovo se nám sem pořád vrací, viďte!), že nejsou stejní jako my, že nás občas chtějí šokovat, a tak podobně.

Když už jsme u toho, víte, kdo utrousil tohle?

Naše mládež miluje přepych, je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: jsou velmi špatné...

To muselo být řečeno nedávno, co? Beztak autor tohoto citátu ještě žije... Ne. Řekl to Seneca, tedy římský filozof žijící okolo roku nula.

Vy starší! To, že se puberťáci budou snažit vybočit z vašich mezí, je úplně normální. Pokud chcete, aby váš sbor nějaké puberťáky měl, trochu jim vyjděte vstříc...

No a ti zvenčí? Dokud bude sbor mít kodex oblékání s povinnou košilí a polobotkami, dokud bude mít odškrtávací seznam "tohle splnil, tohle ne", obávám se, že žádní nepřijdou. Příliš moc námahy na to, aby jim to stálo za to. Pokud si nemůžu pozvat kamaráda, aniž bych mu řekl "tetování radši nějak zamaskuj, jo hele a do soboty si kup sako, jo?", nevidím to moc reálně.

Pokud ale je sbor místem, kde se i cizí cítí vítaní bez toho, že by museli projít nějakým srovnávacím sítem, nemám problém pozvat tam lidí třeba deset. Pokud bude program zajímavý i pro mladé (stačí málo - chvály s datem pozdějším než 1900; kázání s prezentací a srozumitelné pro člověka, který se nevyzná v termínech jako spasení z víry, sůl a světlo a trojandělské poselství; občerstvení po skončení; někdo, kdo se hostům věnuje; přátelé), je dobrá šance, že přijdou znovu.

A takové sbory jsem také zažil. Ta přátelská atmosféra mě šokovala. CHCI JI.


Další neobyčejně silná věc je to, že církev pokračuje i přes týden. Má to hodně návaznost na už dříve zmíněné vztahy. Pokud vím, že kamarád ze sboru něco řeší, můžu se s ním sejít přes týden a můžem to probrat, můžu ho vyslechnout, povzbudit. Můžeme se podívat, jak se na to dívá Bible. Můžeme se za to modlit. Můžeme s tím prostě nějak pohnout.

Nemusí to být jen jeden na jednoho. Můžou to být studijní skupinky, modlitební skupinky, chválicí skupinky. Může to být setkání mamin s děckami, může to být fotbálek u někoho z mládežníků doma. Může to být společný výlet někam do přírody. Nemusí být všude všichni. Každému je bližší něco jiného. Tady vidím jako důležité rozhodnout se dopředu, jestli to má mít nějaký duchovní podtext nebo ne, a podle toho se zařídit, jinak to sklouzává k aktivitě kvůli samotné aktivitě. Když to je ale jasně dané a všichni o tom ví, tak s tím není problém.


Takže, ehm, trochu si to shrnu.

  • otevřenost ven. Srozumitelnost. Omezit teologickou terminologii, mluvit současným jazykem, přiblížit se lidem, vynaložit na to snahu my, a ne, že musí oni! Kázání s prezentacemi, příklady a příběhy. Žádné sjíždění pohledem, když host nedělá něco jako my.

  • tolerance. Každý máme vkus jinde, místo toho zakázat rozdíly raději akceptovat rozdíly. Naučit se rozlišovat, co je důležité a co ne, a u toho nedůležitého umět spolknout svoje výtky. Vycházet vstříc ostatním.

  • vztahy. Vztahy jako misie. Vztahy jako příležitost k růstu (vědět o svých problémech a pomáhat si). Občerstvení po bohoslužbě, přátelská atmosféra.

  • církev i přes týden. Společně příjemně trávený čas, pozornost i tehdy směřovaná nahoru. Bůh v každodenním životě.

  • zaměření na mladé. Aspoň víc než dosud ;) Mladí jsou budoucnost, a často přehlížená. Hudba, oblečení, cokoliv - HODNĚ tolerance od starších!

Další věci, kterých jsem se zatím nedotkl, ale nad kterými uvažuju a časem je tady snad rozepíšu, jsou:

  • model církve jako malých buněk
  • obyváková církev
  • vedení k objevení vize
  • mostové programy
  • větší zapojení všech členů
  • snažit se změnit existující, založit, nebo připojit se?

Tak.