Poslední články

Toužím po sboru ...

aneb volání ke změně

Poslední dobou sním o tom, jak by vypadal můj ideální sbor... Tak třeba:

  • sbor, kde je pro lidi po skončení třeba kafe nebo občerstvení
  • sbor, kde lidi po skončení neběží honem domů, ale ještě si na chvíli sednou a popovídaj
  • sbor, kde se lidi zajímají o lidi ... vnímají jako prioritu vztahy a něco pro to dělají
  • sbor, kde lidi tolerují věci, které jim konkrétně třeba zrovna nesednou, a neběží za ně druhého okamžitě sprdnout
  • sbor, který je otevřený (a tolerantní) k lidem zvenčí a bere je jako prioritu
  • sbor, kde neslouží a nepomáhá jen nutné minimum lidí, aby to všechno nějak fungovalo, ale kde chtějí nějak pomoct všichni

Je to pro mě vlastně trochu smutné psaní, vytahuju tady císařovy nové šaty - ale myslím, že je třeba si to pojmenovat, aby s tím šlo něco dělat. A myslím, že s tím JE třeba něco dělat.

Jo a kdyby tohle vzbudilo nějaké emoce u lidí, kteří to vidí jinak. Berte to jako pohled mladého člověka, který se nesnaží změnit všechno, čemu jste kdy věřili, ale kterému není jedno, kam mají naše sbory namířeno. Jsem ochotný se o tom bavit (mimochodem, tohle někdy musím přeložit)(přeloženo!). Komentáře k tomu můžou a nemusí být nejvhodnější místo - uvidíme. Však mě jde kontaktovat i jinak :)


Ještě abyste mi všichni rozuměli, co sborem myslím. Jako sbor se označuje spousta věcí (sbor hasičský, pěvecký, policejní a kdovíjaký ještě) - a já jsem zvyklý sborem myslet i modlitebnu, kostel, církev, tyhle věci. Nevím, kde to začlo, nicméně mezi protestanty je to, zdá se, docela rozšířené.

Možná by bylo rozumnější říkat tomu trochu jinak, ať i "nezasvěcení" - lidé, kteří v tom nevyrůstali - ví, o co jde. Všiml jsem si, že někteří lidé přesně z tohoto důvodu místo sboru říkají církev - a je to všem jasné. Možná taky začnu.


No, každopádně. Sbor, kam chodím, by se dal s úspěchem považovat za konzervativní (miluju tyhle diplomatické řeči). Má svou zaběhlou rutinu, nějaké ty zvyklosti, a lidé ví, co od toho čekat. Proti tomu se asi samo o sobě nedá nic namítat, to je všude, nicméně problém je, když někdo (třeba omylem) vybočí.

To je totiž rázem oheň na střeše (a rovnou řeknu - neměl by být). Pár lidí vám totiž stoprocentně dá vědět, jak to má být a jak to prostě děláte špatně. Neřeknou to ale stylem, po kterém byste většinou byli ochotní se nad tím aspoň zamyslet. Jo, konstruktivní kritika je těžká věc.

Navíc, prezentují onu záležitost jako nesmírně důležitou. Pokud by někdo chodil do sboru adventistů a hlásal, že Ježíš byl jen velice moudrý člověk, budiž, máme rozpor v něčem zásadním. Ale stavět na stejnou úroveň to, že si někdo nevzal do sboru kravatu, mi přijde jako úlet.

Připomíná mi to heslo Jednoty bratrské:

V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ale ve všem láska.

Jsou věci, které jsou prostě zásadní. Ale že si někdo nevzal kravatu? Že má obarvené vlasy, náušnice nebo piercing? Notak. Spolkněte to a mějte toho člověka rádi. V něčem ho pochvalte, zajímejte se o něj. Prospěje to všem tisíckrát víc, než když do něj budete drbat, že to se přece nehodí a jak si to mohl dovolit.

Můj sbor je prostředí, kde vím, že mě mají rádi, ale kde také vím, že nepozvu své kamarády. "Strážci pravdy" by to nemuseli přežít (ano, to jsou přesně ti, kterých je sice absolutní menšina, ale jdou nejvíc slyšet) - a proč by se kamarádům chtělo někam, kde se na ně lidi dívají s výrazem "no to snad neni možný?"

Je to sbor, který sice funguje, ale je zaměřený dovnitř, neroste, je spokojený sám se sebou. Věkový průměr je těsně pod padesátkou, a do budoucna to, řekl bych, moc lepší nebude. A to mě znepokojuje.

Oproti tomu jsem měl možnost navštívit několik sborů v Ostravě, kde studuji, a vidět přístup "odjinud". K mému úžasu (a radosti!) jsou sbory, které se snaží být přístupné ven. Přístupné mladým. Tolerovat a odpustit to, co se jim třeba zrovna nezdá. A daří se jim to.

Pokud bych měl vybrat něco, co mají společného, bylo by to to, že kladou důraz na vztahy. Není to jen "pojďme to tady pár hodin odsedět". Lidé mají z toho dne radost. Baví se mezi sebou. Puberťáci ví, že tam můžou přijít s tunelem v uchu a lidi nebudou obracet oči v sloup. Je to přátelské prostředí, noví lidé tam jsou vítaní, je to místo otevřené lidem nedokonalým a různým, spíše nemocnice než přehlídka.


Pokud budeme lpět na tom, ať máme kromě stejné víry i stejný vkus oblékání, hudby a jiných věcí, moc nám toho nezbude. Nezůstane nám prostor pro rozmanitost. Samozřejmě, budeme si rozumět, ale nebudeme růst. Když náhodou něčí dítě bude mít vkus jiný, odejde. Lidé zvenčí neprojdou naším srovnávacím sítem a dáme jim to najevo. Proto vnímám jako důležitou toleranci. Pokud si máme vybrat mezi spravedlností a milostí, vybrat si milost.

Další věc, které jsem se dotkl, jsou vztahy. Možná se v minulosti obraceli lidé na základě informací, přednášek a argumentů, ale dnes to funguje na osobní rovině. Na tom, že jsem toho člověka poznal, vím, jak se chová, že mu lze věřit, že je rozumný, ochotný pomoct, vyslechnout a vůbec - a zajímá mě, proč je vlastně takový, a možná, že chci být taky v něčem jako on. Misie na osobní úrovni, jeden na jednoho, je cesta, kterou vidím jako fungující, a kterou bych se chtěl vydat. Není to přednáška, kde se ode mě jakožto člena sboru očekává tak maximálně někoho pozvat, ale vyžaduje to ode mě, abych byl jako Ježíš.

Hodně důležité je taky to, jak se sbor chová k mladým lidem. Šlo by to rozdělit k těm vevnitř a těm zvenčí.

Ti vevnitř - ti, kteří ve sboru vyrůstali a jsou tam odmalička, tam mají vztahy, jsou zvyklí tam chodit, ale to je asi tak všechno, co je tam táhne. Pokud mají štěstí na jakžtakž tolerantní sbor, dostanou možnost slyšet, zpívat a hrát hudbu, která taky projednou není z minulého století, a pokud mají opravdu kliku, nebude se sbor příliš pohoršovat při vytažení elektrické kytary, basy a bicích. Takových je ale málo. Z pohledu teenagera odjakživa chodícího do sboru je sbor místo, za které se spíše stydí, než by do něj někoho zvali.

Řešení, aspoň částečné, vidím v tom přiblížit se mladým lidem, vyjít jim vstříc, snažit se udělat jim sbor místem, kam budou chodit rádi, propána, být vůbec rádi, že tam chodí! a tolerovat (to otravné ;) slovo se nám sem pořád vrací, viďte!), že nejsou stejní jako my, že nás občas chtějí šokovat, a tak podobně.

Když už jsme u toho, víte, kdo utrousil tohle?

Naše mládež miluje přepych, je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: jsou velmi špatné...

To muselo být řečeno nedávno, co? Beztak autor tohoto citátu ještě žije... Ne. Řekl to Seneca, tedy římský filozof žijící okolo roku nula.

Vy starší! To, že se puberťáci budou snažit vybočit z vašich mezí, je úplně normální. Pokud chcete, aby váš sbor nějaké puberťáky měl, trochu jim vyjděte vstříc...

No a ti zvenčí? Dokud bude sbor mít kodex oblékání s povinnou košilí a polobotkami, dokud bude mít odškrtávací seznam "tohle splnil, tohle ne", obávám se, že žádní nepřijdou. Příliš moc námahy na to, aby jim to stálo za to. Pokud si nemůžu pozvat kamaráda, aniž bych mu řekl "tetování radši nějak zamaskuj, jo hele a do soboty si kup sako, jo?", nevidím to moc reálně.

Pokud ale je sbor místem, kde se i cizí cítí vítaní bez toho, že by museli projít nějakým srovnávacím sítem, nemám problém pozvat tam lidí třeba deset. Pokud bude program zajímavý i pro mladé (stačí málo - chvály s datem pozdějším než 1900; kázání s prezentací a srozumitelné pro člověka, který se nevyzná v termínech jako spasení z víry, sůl a světlo a trojandělské poselství; občerstvení po skončení; někdo, kdo se hostům věnuje; přátelé), je dobrá šance, že přijdou znovu.

A takové sbory jsem také zažil. Ta přátelská atmosféra mě šokovala. CHCI JI.


Další neobyčejně silná věc je to, že církev pokračuje i přes týden. Má to hodně návaznost na už dříve zmíněné vztahy. Pokud vím, že kamarád ze sboru něco řeší, můžu se s ním sejít přes týden a můžem to probrat, můžu ho vyslechnout, povzbudit. Můžeme se podívat, jak se na to dívá Bible. Můžeme se za to modlit. Můžeme s tím prostě nějak pohnout.

Nemusí to být jen jeden na jednoho. Můžou to být studijní skupinky, modlitební skupinky, chválicí skupinky. Může to být setkání mamin s děckami, může to být fotbálek u někoho z mládežníků doma. Může to být společný výlet někam do přírody. Nemusí být všude všichni. Každému je bližší něco jiného. Tady vidím jako důležité rozhodnout se dopředu, jestli to má mít nějaký duchovní podtext nebo ne, a podle toho se zařídit, jinak to sklouzává k aktivitě kvůli samotné aktivitě. Když to je ale jasně dané a všichni o tom ví, tak s tím není problém.


Takže, ehm, trochu si to shrnu.

  • otevřenost ven. Srozumitelnost. Omezit teologickou terminologii, mluvit současným jazykem, přiblížit se lidem, vynaložit na to snahu my, a ne, že musí oni! Kázání s prezentacemi, příklady a příběhy. Žádné sjíždění pohledem, když host nedělá něco jako my.

  • tolerance. Každý máme vkus jinde, místo toho zakázat rozdíly raději akceptovat rozdíly. Naučit se rozlišovat, co je důležité a co ne, a u toho nedůležitého umět spolknout svoje výtky. Vycházet vstříc ostatním.

  • vztahy. Vztahy jako misie. Vztahy jako příležitost k růstu (vědět o svých problémech a pomáhat si). Občerstvení po bohoslužbě, přátelská atmosféra.

  • církev i přes týden. Společně příjemně trávený čas, pozornost i tehdy směřovaná nahoru. Bůh v každodenním životě.

  • zaměření na mladé. Aspoň víc než dosud ;) Mladí jsou budoucnost, a často přehlížená. Hudba, oblečení, cokoliv - HODNĚ tolerance od starších!

Další věci, kterých jsem se zatím nedotkl, ale nad kterými uvažuju a časem je tady snad rozepíšu, jsou:

  • model církve jako malých buněk
  • obyváková církev
  • vedení k objevení vize
  • mostové programy
  • větší zapojení všech členů
  • snažit se změnit existující, založit, nebo připojit se?

Tak.

Parkinsonův zákon

aneb jaktože nám na konci měsíce nikdy nic nezbude?

Parkinsonův zákon koluje v hodně podobách, jedna z nich je tato:

Poptávka po zdroji se roztahuje natolik, aby ho využila celý.

Příklad ze života: Dám si na úkol dva týdny → budu ho dělat dva týdny. Dám si na něj dvě hodiny → budu ho dělat dvě hodiny.

A teď praktické využití: 100% peněz vyhradím na výdaje → 100% jich taky využiju. Ale když z každého výdělku nejdřív vezmu třeba 30% bokem (desátek, spoření, investice, cokoliv, to už si rozdělte sami :) ), tak z těch 70% taky vyžiju.

Z třeba 15000 Kč měsíčně rodiny vyžijí jen tak tak, a říkají si - ti sousedé, kteří vydělávají 40000 Kč - ti si musí žít ... Kdyby se jim někdo snažil vysvětlit, že ti sousedé taky vyžijí ze 40000 Kč jen tak tak, určitě by mu to nevěřili.

Takže - pokud si z výplaty vyhradíte třeba 30% dříve, než je stihnete utratit za kdovíco (všechno velice potřebné a důležité věci, o tom žádná), můžete je nějakým rozumným způsobem využít.

Pozn.: Určitě někde existuje limit - úkol nestihnu za 2 minuty a nevyžiju z 10% peněz, co vydělám; nicméně plýtváme, plýtváme!


Update: kamarád Radek Jančík mě upozornil, že je tenhle článek hodně podobný tomu o Nejbohatším muži v Babylóně. Ani mě to nenapadlo - ale opravdu, je to skoro o tom samém. Nicméně, myšlenky obou článků jsou z různých zdrojů, což snad i ukazuje na jejich hodnotu. Nechám to už tak :)

Nejkratší matematický vtip

aneb haha, I guess?

∀∀∃∃