Chcete číst

Nasloucháme mladým ateistům

aneb lekce pro silnější křesťanství

Se svolením přeloženo z kulturního magazínu The Atlantic: původní článek je pod názvem Listening To Young Atheists: Lessons For A Stronger Christianity. Napsal Larry Alex Taunton.


"V našem sboru to začalo být všechno o ceremoniích, držení se za ruce a kumbayování," řekl Phil se zhnuseným pohledem. "Stýskalo se mi po mém bývalém mládežnickém kazateli. Ten rozuměl Bibli."

Znám spoustu ateistů. Christoper Hitchens byl můj přítel, se kterým jsem debatoval, cestoval a dokonce měl dlouhé soukromé biblické hodiny. Moderoval jsem show Richarda Dawkinse, a občas se s ním dostal do střetu. A naslouchal jsem celé hodiny argumentům Petera Singera a spousty dalších jemu podobných. Tito muži jsou některé z tváří takzvaného "nového ateismu," a když nad tímto tématem přemýšlejí křesťané - pokud nad ním vůbec přemýšlejí - je to tento typ ateisty, který člověka napadne: lidé, kterých "nevíra" je, jak Dawkins jednou hrdě řekl, "militantní." Ale Phil, ateistický student univerzity, který za mnou přišel se svým příběhem, byl naprosto něco jiného.

Phil byl v mé kanceláři kvůli projektu, který začal loni. Během své kariéry jsem potkal spoustu studentů jako Phil, a bylo mi poctou mluvit s univerzitními studenty všude po světě - většinou jsem byl ten, kdo obhajuje křesťanský pohled na svět. Tyto akce většinou přilákají spoustu ateistů. To se mi líbí. Mluvit s lidmi, kteří se mnou nesouhlasí, mi přijde mnohem lepší, než s těmi, kteří jen přikyvují. A výměny názorů s těmito nesouhlasícími studenty byly povětšinou rozumné a s respektem. Vždycky se jich v určité chvíli chci zeptat na upřímnou otázku:

"Co tě vedlo, aby ses stal ateistou?"

Tím, že se "nový ateismus" prezentuje jako hnutí nemilosrdně vědecké, není překvapením, že studenti, kteří mi odpovídají, jejich změnu většinou přikládají racionálním a objektivním důvodům: jeden zmíní jeho pochopení vědy, další řekne, že to bylo její zkoumání tvrzení té nebo té církve, další řeknou, že náboženství je nelogické, a podobně. Zdá se, že říkají, že se rozhodli v pozici filozoficky neutrální a bez emocí.

"Nemůžu brát křesťana jako dobrou, morální osobu, pokud se mě nesnaží dostat na svou stranu."

Křesťanství, když je bráno vážně, nabádá své následovníky, aby se zapojili do světa, ne z něj utíkali. Existuje spousta důvodů - od starání se o chudé, sirotky a vdovy až k předávání naděje lidem, kteří žádnou nemají. To znamená, že křesťané musí být ochotní naslouchat jiným názorům, zatímco s nimi budou srovnávat jejich vlastní - a hlavně, jak říká apoštol Petr (1P 3,15), "s mírností a respektem."

Neziskovka, kterou vedu, Fixed Point Foundation, se snaží udělat mosty mezi různými "frakcemi" (náboženskými i nenáboženskými) tak mírně a s respektem, jak to je jen možné. Ateisté mě obzvlášť fascinují. Asi to je tím, že považuju jejich filozofii - pokud se dá absence víry nazvat filozofií - historicky naivní a potenciálně nebezpečnou. Nebo to je možná tím, že oni - jako i každý správný křesťan - berou ty "velké otázky" vážně. Ale nejvíc mě zaujalo, jak začali zpracovávat tyto moje otázky.

Ještě trochu nastíním pozadí: spustili jsme celostátní studii - ptali jsme se studentů, kteří jsou členy Sekulární studentské aliance (SSA) nebo Freethought Societies (FS - v překladu něco jako Volnomyšlenkářské sdružení). Tyto skupiny jsou ateistický ekvivalent Campus Crusade ("Univerzitní tažení" - křesťanské hnutí na vysokých školách) - pravidelně se scházejí ke společenství, povzbuzují se v jejich (ne)víře a obracejí ostatní. Jsou nejen nevěřící - jsou aktivně a odhodlaně nevěřící.

Skrze Fixed Point Foundation webovky, e-mail, můj Twitter a Facebook jsme zkontaktovali vedoucí těchto skupin a zeptali se, jestli by se oni a jejich členové zapojili do naší studie. K našemu překvapení jsme byli zahlceni jejich reakcemi. Studenti od Stanfordu až po univerzitu Alabama-Birmingham, od Northwestern až po Portland, se nabídli, že s námi promluví.

Pravidla byla jasná: Řekněte nám o vaší cestě k ateismu. Nechtěli jsme jim jejich názory převracet nebo se obhajovat - minimálně ne v tu chvíli. Chtěli jsme jen poslouchat, co nám mají říct. A co nám řekli, nás neskutečně zarazilo.

A to mě přivádí zpátky k Philovi.

Chytrý, sympatický mladý muž, nervózně si sedl, zatímco před něj bylo položeno nějaké občerstvení. Jako spousta studentů po něm, čekal nějakou past. Nechal se nachytat? Mluvit s námi vyžadovalo spoustu odvahy od všech těch studentů, a od Phila nejvíce, protože byl první. Ale jakmile si uvědomil, že jsme mu opravdu nezamýšleli provést nic zlého, začal mluvit - a poslouchali jsme ho celé tři hodiny.

Nyní je vedoucím SSA na jeho univerzitě, nicméně Phil byl kdysi vedoucím mládeže jeho metodistického sboru. Miloval svůj sbor ("nedělali všechno automaticky, ze zvyku a z tradice"), svého pastora ("pořádnej týpek uvězněný v těle pastora"), a nejvíce ze všeho, svého mládežnického kazatele, Jima ("zanícený člověk!").

Jimovy biblické skupinky pro Phila znamenaly obzvláště moc. Obdivoval to, že Jim neuhýbal těžkým kapitolám nebo těžkým otázkám: "Neměl vždy uspokojivé odpovědi, někdy neměl žádné, ale neutíkal od toho. A po tom, jak probíral Bibli, jsem se vždycky cítil chytře."

Když jsem poslouchal jeho příběh, musel jsem sám sobě připomenout, že Phil byl ateista, ne student na semináři vzpomínající na lidi, kteří ho inspirovali k tomu jít studovat za kazatele. Jak se ale příběh rozplétal, začalo být jasné, kde se pro Phila věci rozpadly. Během jeho studií na střední škole začal sbor ve snaze přilákat více mladých lidí chtít po Jimovi, aby méně učil a více hrál. Názorové neshody ohledně této strategie vedly Jima k odstoupení z funkce. Byl nahrazen Savannou, atraktivní dvacetiletou dívkou, která - aspoň podle Phila - "netušila o Bibli ani ň." Církev dostala, co chtěla: mládež rostla. Ale ztratila Phila.

Zhruba v první hodině Philova povídání jsem se ho zeptal: "Kdy ses začal považovat za ateistu?" Na chvíli se zamyslel. "Myslím, že to bylo na konci prváku na střední." Podíval jsem se do svých poznámek. "Nebylo to zhruba tehdy, kdy vyhodili Jima?" Zdálo se, že ho to zaskočilo. "Asi ano."

Philův příběh, ačkoliv jedinečný ve svých detailech, byl typickým příběhem, který jsme slyšeli od studentů všude možně. A pomalu se nám začal kreslit obrázek amerických mladých ateistů, a byl jiný, než cokoliv, co jsme si předtím mysleli o této demografice. Tady je, co jsme zjistili:

Navštěvovali církev.

Většina studentů, které jsme mohli slyšet, si nevybrala tento světonázor z neutrální pozice, ale v reakci na křesťanství. Ne v reakci na islám nebo budhismus. Křesťanství.

Vize a poselství jejich sborů bylo vágní a nejasné.

Tito studenti slyšeli plno kázání povzbuzujících k morálním hodnotám, zapojení se v komunitě a "jak být dobrý," ale málokdy viděli spojení mezi touto zprávou, Ježíšem Kristem a Biblí.

Poslechněte si Stephanii, studentku na Northwesternské univerzitě: "Spojení mezi Ježíšem a životem člověka nebylo vůbec jasné." Tohle je pro nás velice vážná kritika. Stephanie intuitivně chápala, že církve neexistují jen kvůli tomu, aby řešily problémy společnosti, ale jednoduše aby hlásaly učení jejich zakladatele - Ježíše Krista - a aktuálnost tohoto učení k současnému světu. Ale protože Stephanie neviděla toto spojení, neviděla moc důvodů, proč zůstat. Tohle ještě uslyšíme znovu.

Cítili, že jejich sbory nabízely povrchní odpovědi na těžké životní otázky.

Když jsme se těchto lidí zeptali, co viděli na křesťanské víře jako nepřesvědčivé, mluvili o evoluci vs. stvoření, sexualitě, spolehlivosti biblického textu, Ježíši jako jediné cestě a podobně. Někteří chodili do církve, aby našli odpověď na tyto otázky. Další se snažili najít odpověď na otázky osobní hodnoty, smyslu života a morálky. S vážnou tváří to většinou shrnuli do věty, že bohoslužby byly z velké části povrchní, neškodné a koneckonců bezvýznamné a irelevantní. Jak to řekl Ben, student z Texasu, "církev mě začala nudit."

Vyjádřili svůj respekt k těm křesťanům, kteří brali Bibli vážně.

Po naší veřejné debatě v roce 2010 jsem se zeptal Christophera Hitchense, proč se mě nesnažil na pódiu naprosto setřít a zničit, jako to udělal mnoha jiným. Jeho odpověď byla okamžitá a důrazná: "Protože ty tomu věříš." Bez výjimky, studenti, kteří předtím chodili do církve, vyjádřili podobné pocity respektu pro ty křesťany, kteří si beze studu osvojili biblické učení. Michael, student v Dartmouthu, nám řekl, že je k takovým křesťanům přitahován. "Nemůžu brát křesťana jako dobrou, morální osobu, pokud se mě nesnaží dostat na svou stranu." Ačkoliv tato poznámka může být překvapující, není tak neobvyklá, jak si můžete myslet. Podobně to vyjádřil Penn Jillette, iluzionista, komik a ateista, v tomto videu - "Nemůžu respektovat lidi, kteří se vás nesnaží obrátit. Pokud věříte, že existuje nebe a peklo a lidé by mohli přijít do pekla nebo nedostat věčný život nebo cokoliv takového, a myslíte si, že to nestojí za to jim to říct, protože by to udělalo trapnou situaci nebo jánevím co ... Jak moc musíte někoho nenávidět, abyste věřili, že existuje věčný život, a neřekli mu o něm?" Takovéto komentáře by měly každého křesťana vést ke zkoumání, jak to vlastně vidí - jestli opravdu věří v Ježíše tak, jak to řekl (J 14,6), jako "cestu, pravdu a život."

Věk 14-17 let byl rozhodující.

Jedna dívka nám řekla, že se považuje za ateistku od svých osmi let, zatímco jiný student nám řekl, že se rozhodl s vírou skončit v posledním roce svého univerzitního studia, ale to byly výjimky. Většinou se studenti k ateismu rozhodli na střední škole.

Rozhodnutí nevěřit bylo často z emocionálních důvodů.

Až na pár výjimek nám studenti nejdříve vykládali, že se stali ateisty z racionálních důvodů. Ale jak jsme poslouchali dál a dál, začalo být ve většině případů jasné, že u nich proběhla i emocionální změna. Nejvíce to bylo vidět na Meredith. Vysvětlila nám dopodrobna, jak ji studium antropologie vedlo k ateismu. Ale když se konverzace stočila k její rodině, začala mluvit o svém emocionálně zneužívajícím otci:

"Stala jsem se ateistkou, když mi otec umřel." Neviděl jsem v tom žádnou souvislost. Bylo to proto, že milovala svého zneužívajícího otce? (Často se tak stává.) Byla naštvaná na Boha kvůli jeho smrti? "Ne," řekla Meredith. "Byla jsem vystrašená myšlenkou, že by někdy ještě mohl být naživu."

Rebecca, nyní studentka na Clarkově univerzitě v Bostonu, si nesla podobné jizvy z dětství. Když zasáhl stát a odebral ji rodičům (její matka se pokoušela o sebevraždu), Rebecca se modlila, aby ji Bůh vrátil do její rodiny. "Neodpověděl mi," řekla. "Takže jsem si řekla, že asi neexistuje." Po chvíli přemýšlení dodala: "Buď to, nebo možná existuje a jen se mě snaží něco naučit."

Internet ovlivnil jejich obrácení k ateismu.

Když jsme se účastníků studie ptali na některé vlivy na jejich obrácení k ateismu - lidi, knihy, semináře, apod. - čekali jsme, že budou často zmiňovat zástupce "nového ateismu." Nezmiňovali. Ani jednou. Místo toho jsme slyšeli neurčité zmínky o videích, která viděli na YouTube nebo různých internetových fórech.


Náboženství je citlivé téma, a studie, jako je tato, přiláká kritiky. Samozřejmě, celá věc má i svou druhou stránku. Někteří křesťané řeknou, že naše studie byla zaměřená proti církvím, protože církve neměly šanci se obhájit. Křesťané se mohou ptát, jak moc se tito studenti opravdu zajímali o Bibli, své sbory a křesťany ve svém okolí. Ale o tohle zde nejde. Pokud církve chtějí podchytit tuto rostoucí demografiku, musí nejdříve pochopit, kdo tito lidé jsou, a to znamená naslouchat jim.

Možná nejpřekvapivější část celé této studie byl přetrvávající dojem, který tyto diskuze na nás udělaly. To, že tito studenté byli nade všechno ostatní idealisté, kteří toužili po autenticitě, a když ji nenašli ve svých církvích, spokojili se s nevírou, která se, ikdyž méně noblesní ve svých slibech, zdála být více věrohodonu a dosažitelnou. Znovu cituji Michaela: "Křesťanství je něco, v co když opravdu věříte, změní vám to život a vy chcete změnit život ostatním. Tohoto jsem moc neviděl."

Upřímnost nevítězí nad pravdou. Koneckonců, člověk se může upřímně plést. Ale upřímnost je nepostradatelná pro kteroukoliv pravdu, ve kterou chceme, aby věřili ostatní. Na autentickém životě s neochvějnou vírou je prostě něco neodolatelného. Připomíná mi to skotského filozofa a skeptika Davida Humea, kterého přistihli v davu naslouchajícím kázání George Whitefielda, jednoho z velikánů Prvního velkého probuzení (18. století). "Mysleli jsme si, že nevěříš evangeliu!" řekli mu. "Nevěřím," odpověděl Hume. Kývl na Whitefielda a dodal, "ale on věří!"

~ Larry Alex Taunton

Napište komentář

1. Daniel Kvasnicka
20. 6. 2013 18:28

Pekne prelozeno :) Rad vidim, ze se budeme moci bavit i o jinych vecech nez jen o funkcionalnim programovani ;)