Chcete číst

Osobní růst

aneb je mi líto, školou to nekončí

Mám rád osobní růst. Ať už jde o hudbu, programování, "soft skills" nebo něco jiného, rád se učím nové věci a rozšiřuju si obzory. Pravděpodobně je v povaze každého člověka, jestli se do takových věcí hrne rád, nebo si myslí, že to je zbytečnost, případně že to nezvládne. Viz "fixed versus growth mindset."

Nevzpomínám si, jestli mě k některému z těchto směrů nevědomky ovlivňovali rodiče, ale skončil jsem na straně růstového způsobu uvažování. Posledních pár dní mě přimělo k uvažování, jestli místa, kam chodím a kde trávím čas, podporují právě růst. Můžete si zkusit zhodnotit i u sebe. A pokud se vám do změny a zkoušení nových věcí nechce, překonejte se :) Stojí to za to!

Obraz první: církev

Chodím do Církve adventistů sedmého dne a zjišťuju, že pokud člověk ukáže, že je ochotný a chce být užitečný (ikdyž ta daná věc není zrovna jeho parketa), příležitosti k růstu určitě jsou.

Příklad (je jich více, ale pro teď to omezím): Ve sboře máme sobotní školu. To znamená, že jsme ve skupinkách o cca 10 lidech a diskutujeme nad připravenými materiály k určitému tématu (dejme tomu "Odpuštění" nebo "Bůh jako romantik").

Diskuzi musí někdo vést - a právě do této role mě jednoho krásného dne strčili. Musím říct, že mnohem líp bych se cítil za klavírem nebo klidně i za kazatelnou. Ale přimět lidi odpovídat, rozkecat je, občas do diskuze vhodně vpadnout a vrátit ji zpátky k původní otázce, to je mi tak trochu cizí. Jako malý jsem koktal a všeobecně radši naslouchám než mluvím.

Ale kdybych tohle nezkusil (a nutno dodat, že zkouším pořád), byl bych si v tom nejistý pořád. Takhle tréma a nejistota pomalu ustupuje, a jsem si jistý, že časem se mi tenhle "skill" bude hodit třeba v práci.

Obraz druhý: Tensing

Asi od února chodím v Ostravě do Tensingu. Ve zkratce: banda puberťáků zpívá na hlasy převážně pop rock (s mírnými úlety do všech stylů). Kapela hraje na bicí, basu, pár kytar a občas na klávesy. Co mě příjemně překvapilo, je, že naprosto v pohodě u některé písničky přenechají nějaký nástroj někomu, kdo na něj neumí tak dobře jako oni. Děcka mají možnost vyzkoušet si různé nástroje a naučit se spolupracovat s ostatními hudebníky.

Nebo dirigování (čti: ukazování sboru, jak se mají vrtět a co přijde za další část písničky). Klárka dělá skvělou práci, ale ráda nechá lidi vyzkoušet si, co to je za dril (když ten zatracený sbor se za žádnou cenu hýbat nebude!!). Věřím, že ten daný člověk potom velice ocení, když to dělá Klárka a ne on :)

Nebo rozezpívávání. Nebo zamyšlení. Nebo ... you get the picture. Prostě je skvělé, že si to vedoucí a kapela nenechávají pro sebe, "protože my to přece umíme nejlíp," ale dávají příležitosti ostatním zkoušet si to. Vychovávají leadery.

Obraz třetí: práce v Linuxboxu

Jsem externista v Linuxboxu. Když jsem k nim poprvé nastoupil, uměl jsem něco Pythonu, něco Céčka, něco Bashe, ale neměl jsem v tom moc praxi. Musel jsem se prokousat tím, jak ve firmě co funguje - jak si mám zatraceně nastavit VPN, jak se dělá s Tracem, jak se dělá s SVNkem (díky Bohu za git-svn!), jak s SSHčkem a jak to mají všechno propojené.

Párkrát jsem omylem kolegovi poslal privátní klíč místo veřejného, udělal si bordel ve virtuálních strojích, ale postupem času jsem se otrkal. Člověk má stresy z toho, jestli to všechno zvládne, jestli s ním šéfové neztratí trpělivost, a podobně - ale nakonec to zvládne. Pokud to ovšem nevzdá předem :)

Za tu dobu, co tam jsem, jsem se naučil neskutečně moc nových věcí. Věcí z praxe - to vám tutoriály na internetu nenahradí a ve škole vás to nenaučí. S šéfem je legrace, ale zároveň chce vykazatelnost. Takže jste s ním rádi, ale zároveň se trochu chvějete, co vám řekne.

Myslím, že to je skvělá kombinace. Nutí to člověka být ve střehu - mít připravenou jakousi "obhajobu." Proč dělám na tomto, proč jsem si vybral tenhle způsob, a tak dál. Myslím, že se mně díky šéfovi zlepšila schopnost vyjádřit myšlenku. A taky jsem zjistil, že mě baví psát dokumentaci :)

Když srovnám toto prostředí s dny, kdy dělám taťkovi v jeho firmě "IT audit," vidím diametrální rozdíl právě v míře učení se nového. U taťky se snad nikdy nevyrojí situace, kdy se musím naučit pracovat s novým nástrojem, novým prostředím, řešit nový problém. Protože nastavit na 10 počítačích výchozí tiskárny, vyměnit licenční klíče v NODu, aktualizovat programy, projet počítač CCleanerem a Spybotem, to je prostě rutina. Nic nového. Taková práce je jednoduchá, ale nenaplňuje.

Na druhou stranu práce v Linuxboxu je vzrušující. Když mi skončí projekt, hodí mě zase do něčeho nového, co jsem ještě nedělal, a znovu začne objevování. To miluju.

A co vy?

Řešíte v práci nové problémy, nebo jste se zasekli na rutině? Dávají vám šéfové možnost růst jiným způsobem, třeba na seminářích, konferencích a podobně?

Když odbočím od práce, co růst jinde? Třeba taková posilovna... ;)

A máte vůbec rádi osobní růst, nebo si říkáte, že s čím jste se narodili, to už moc nezměníte? Pište, jsem zvědavý!

Napište komentář

1. Grzegorz Sztefek
14. 6. 2012 02:03

Zdravím, článek se mi moc líbil. V podstatě shrnuje vše o čem už delší dobu přemýšlím a čtu k tomuto tématu literaturu. Můžu doporučit autory jako John C. Maxwell, Stephen R. Covey nebo Bill Hybels.

Jinak taky jsem nadšený když mě hodí do vody a musím plavat a nerad se topím. Poslední případ - pracuju na stavbě skoro 10 hodin denně už měsíc a pořád se zvyšují nároky na kvalitu práce a "Člověk má stresy z toho, jestli to všechno zvládne, jestli s ním šéfové neztratí trpělivost, a podobně - ale nakonec to zvládne" a pak mám z toho radost, můžu si říct, že jsem nepromarnil příležitost.

Vždycky se těším na novou příležitost růstu.:) Má někdo nějaké podněty?